Na Nikon kalendář narazila náhodou, dva dny před uzávěrkou poslala svoje fotografie a hned na první pokus se dostala „na papír“ čili mezi dvanáctku nejlepších autorů, jejichž snímky byly otištěné v kalendáři. To bylo v ročníku 2018, aby rok poté svůj úspěch zopakovala. Fotografií se baví, ale nechce zbytečně přisypávat na tu hromadu vizuálního odpadu, kterou vidíme kolem sebe. O svých snímcích proto přemýšlí, a přestože často mění realitu v počítači, stojí pevně nohama na zemi, a svých úspěchů si váží. Věra Smolíková, finalistka Nikon kalendáře 2018 a 2019.
Vy jste poněkud „utajená“ fotografka. Nemáte profil na sociálních sítích ani webové stránky, de facto o vás nic nevím. Prozraďte tedy, prosím, mně i našim čtenářům, jaký je váš fotografický příběh.
„Já fotím v podstatě celý život, ale do nedávné doby jsem se nenaučila nic, co by překračovalo automatické režimy fotoaparátu. Měla jsem sice digitální zrcadlovku, ale někdy v roce 2016 se mi porouchal objektiv. A to ve mně spustilo jakousi změnu v uvažování. Začala jsem přemýšlet o tom, že bych se měla posunout na vyšší úroveň, protože jsem cítila, že pokud se chci fotografií nějak vyjadřovat, moje aktuální znalosti nestačí. Začala jsem tím, že jsem si koupila lepší fotoaparát – Nikon D750, abych se následně začala učit manuální režimy a podobně, zkrátka pokročilé využití techniky.“
„Navíc jsem ještě začala používat Adobe Lightroom, protože před tím jsem žádné větší editace fotografií nedělala. A začala jsem ‚chodit fotit‘, tedy s cílem pořídit fotografie. Ne jako dřív, kdy to bylo obvykle spojené typicky třeba s dovolenými, narozeninami nebo jinými událostmi. Zhruba o rok později jsem učinila ještě další krok na své cestě, stáhla jsem si trial verzi Photoshopu, protože jsem chtěla pracovat s vrstvami – vytvářet něco jako vícenásobné expozice v počítači.“
Pracujete tedy s fotografiemi v počítači hodně?
„Některé fotografie upravuji jen ve smyslu zlepšení kvality, tedy základní editace jako vyladění jasu a kontrastu, u jiných dělám složitější zásahy, třeba koláže z více snímků. Tak to bylo vlastně u obou fotografií, které jsem měla v Nikon kalendáři 2018 a 2019. Photoshop mně umožňuje větší výtvarné vyjádření. Umožňuje mi překročit limity toho, co dokáže samotný fotoaparát, a to je pro mě obohacující.“
Děláte to často? Myslím složitější montáže fotografií. Dám příklad: třeba u každé desáté fotky?
„To ne, mnohem méně. Nechci, aby se opakovaly myšlenky. Musí to být tak, aby úprava fotce dodalo něco navíc. Toho jsem si všimla třeba i u Nikon kalendáře. V padesátce semifinálových snímků jsou různé žánry – krajiny, zvířata nebo portréty, ale vždycky je tam jakoby aspoň krůček navíc, aby to nebyla jen prostě líbivá fotka.“
Nikon kalendář 2018 byla vaše první soutěž?
„Ano. I když někdy v 90. letech jsem poslala fotku do soutěže Praha fotografická. A moje fotografie byla na plakátech k soutěži, které visely po celé Praze. Na Nikon kalendář jsem narazila úplně náhodou, když jsem si byla v Nikonu na Zbraslavi vyzvednout opravený fotoaparát. Visely tam na zdech zvětšeniny z Nikon kalendáře, a mě to zaujalo. Fotky jsem poslala asi dva dny před uzávěrkou.“
Ceníte si dvojnásobného „zářezu“ v Nikon kalendáři?
„Protože se fotografii věnuji sama – ve smyslu, že nejsem nikde organizovaná, nejsem na sociálních sítích, v žádné fotografické komunitě, zkrátka si to dělám sama pro sebe –, jsou pro mě úspěchy v Nikon kalendáři potvrzením, že to, co dělám, se možná i objektivně někomu líbí. Že v tom i širší fotografická obec spatřuje nějakou hodnotu.“
Obě vaše oceněné fotografie patří do kategorie koláží, o kterých jsme se už bavili. Co dalšího fotíte?
„Fotím hlavně přírodu, baví mě makro. Ale ne ty, jak by se dalo říct realistické makrofotografie – spíš snímky s malou hloubkou ostrosti, s náznaky, abstraktním vyjádřením. A i když fotím třeba ve městě, tak mám pořád v hlavě nějaký přesah, přemýšlím, jak by šly dál fotky zpracovat v počítači…“
Výslednou koláž máte v hlavě vymyšlenou už při focení?
„Ne. Sice si často říkám, že to či ono by bylo dobré zpracovat nějak konkrétně, ale v podstatě všechno vzniká až když sedím u počítače. Protože se jednoduše ukáže, že ta původní představa úplně dobře nefunguje. Na druhou stranu aspoň rámcově o tom přemýšlím vždy už před focením, nedělám to vysloveně nahodile. Ale jak to dělá třeba Miloš Nejezchleb, který má svoje fotky úplně vědecky vymyšlené, tak to u mě není. Většinou se inspiruji při focení a v počítači pak k tomu dodám další nápad.“
Co lidi? Ti vás nezajímají?
„Třeba street foto nefotím vůbec. Přijde mi to trochu, jak to říci… rušivé pro ty jedince, kteří by se mohli na fotografii vyskytnout. Ale mám v sobě i jakýsi stud. Zkrátka tento žánr mi vůbec nesedí. Nicméně třeba portréty mě baví. Většinou je to ale focení kamarádů pro kamarády čili lidí, které znám. A není to nic systematického, prostě jak to přijde. Fotila jsem i jednu svatbu, taky pro kamarádku.“
Máte poměrně pestrý záběr, tomu by měla odpovídat i fototechnika. Už víme, že fotíte Nikonem D750. Jaké objektivy nosíte ve své brašně?
Asi nejvíc používám základní zoom 24–105 mm, dále mám širokoúhlý zoom AF-S Nikkor 16–35 mm f/4G ED VR a telezoom AF-S Nikkor 70–200 mm f/4G ED VR. A moc ráda fotím makroobjektivem AF-S VR Micro-Nikkor 105 mm f/2,8G IF-ED – ten je jedním z mých nejpoužívanějších objektivů.
Otázka na závěr: Je fotografie váš největší koníček?
„Největší koníček? Vzhledem k tomu, že se tomu věnuji dlouho a docela do hloubky, tak… asi ano. Určitě je to můj největší koníček :-)“
Děkuji za rozhovor, a přeji spoustu dalších povedených fotografií!
Věra Smolíková
Vystudovala informatiku na ČVUT, později ještě historii na Karlově univerzitě. Profesně se ale celý život pohybuje v IT. Fotografování pro Věru Smolíkovou představuje kreativní odreagování od technické profese.
Dvakrát měla svoje snímky v Nikon kalendáři (2018 a 2019), v ročníku 2020 se zatím dostala se svými dvěma fotografiemi do semifinálového kola.
Fotografie Věry Smolíkové
