SOM | Fotka mesiaca Nikonblogu – apríl 2017. Gradující street foto s přesahy

Když jsme vyhlásili téma na duben – tedy streetfoto, říkal jsem si, že výběr vítěze bude tentokrát snadný a rychlý. Za tu dobu, co funguje naše soutěž, se zde vyprofilovalo několik autorů, pro které je streetfoto víceméně hlavním žánrem, takže nebude co řešit. Jak jsem se ale spletl… což je samozřejmě dobře 🙂

Ve „finálovém zápasu“ byli ve hře dva autoři. Vám, kteří soutěž JSEM | Fotka měsíce Nikonblogu pravidelně sledujte, nemůže být neznámé jméno Dalibor Papcun. Ten se do dubnového tématu obul s patřičnou vervou – jeho streetfotky jsou zde zastoupeny více než třetinou. Bohužel, kvantita není vždy nejlepší zbraní, byť jak musím podotknout, Daliborovy fotografie jsou výborné (a ještě se k nim vrátím). Zůstanu-li u sportovního newspeaku, pak tohoto výrazného autora vytlačil z ringu kolega Tibor Cibira. Vítězná fotografie následuje a my samozřejmě gratulujeme k vítězství v dubnovém kole soutěže JSEM | Fotka měsíce Nikonblogu!

Proč Tibor Cibira? Pro jeho inovativní, možná lépe řečeno specifický tvůrčí způsob fotografování. Autor pracuje s dlouhými časy, s ostrostí si moc hlavu neláme, „neidentifikuje“ zachycené tváře, podává obraz plný náznaků. V souladu s tím naprosto minimalizuje šedou škálu do několika málo odstínů mezi černou a bílou, přetváří fotografii skoro až v grafické listy. Míra narušení obrazové reality je zde opravdu velká, ale… divák se pořád cítí být „na ulici“ – ve streetfotografii. A to je zásadní.

Fotografie Tibora Cibiry mě zaujaly „na první dobrou“. Ale v hlavě jsem pořád měl to známé: „Kde jsem je už viděl?“ Role porotce fotografických soutěží je nesnadná také v neustálých pochybnostech (někdy je to až paranoia 🙂 ). „Koho ten chlap sakra kopíruje?!“ Hmm, moje skleróza. Nikoho. Je sám sebou. A já už vím, odkud jeho tvorbu znám… ze slovenského Nikonblogu. Čtěte rozhovor zde, a podívejte se také na skvělou minimalistickou krajinářskou tvorbu tohoto autora. Je to pecka!

Dalibor Druhý (až první)

Na začátku jsem slíbil, že se bude věnovat Daliboru Papcunovi. Kdyby v naší soutěži existovalo druhé místo, skončil by v dubnovém kole druhý. Možná přesněji „druhý až první“. Protože ke streetfotu tak nějak neodmyslitelně patří černobílé provedení snímků, poslal i tento velmi plodný fotograf většinu svých příspěvků v šedé škále. Já bych ale tentokrát jeho tvorbu rád prezentoval v barvě.

Tuhle fotografii by do černobílé podoby převedl snad jen naprostý ignorant. Ale nejde jen o barvy. Všimli jste si toho přesahu v podobě obrázků (nebo fotografií) mladých štíhlých dam s deštníky na pozadí hnědého paraplete jedné z nejspíš starších přítelkyň, které se zde úplně náhodou potkaly, aby si sdělily nejnovější… drby?

Když jsem psal o pochybnostech z kopírování jiných autorů, pak musím přiznat, že u následující (také barevné) fotografie Dalibora Papcuna mně na mysli ihned vytanula dvě velmi slavná jména: Elliott Erwitt a Martin Paar.

„Psí Erwittovky“ jsou snad každému fotografovi dostatečně známé, stejně jako sytá barevnost streetfotografií a dokumentárních snímků Martina Paara – který mimochodem „pár“ pejsků podobného ražení také vyfotil. Ne, nepodezírám Dalibora Papcuna z kopírování. Jen se mi líbí to takříkajíc „globální vidění“. Jak fotografové vnímají svět přes hledáček svého přístroje, a velmi často – aniž by o to usilovali –, je výsledek velmi podobný.

Příběhy street fotografie

Street fotografie není o prostém zaznamenávání náhodných situací na ulici. Streetfotka by také měla vyprávět příběh. Největší příběh z mého pohledu podává snímek Honzy Fučíka s „kódovým“ názvem DSC_1621x.

Svářeči provádí večerní nebo noční údržbu kolejového svršku nějaké tramvajové trati. Jsme ve městě a město žije svým životem. V pozadí, v neostrosti fotografie, je možné cítit mnoho lidí, kteří se už pravděpodobně spíše baví (je-li tedy pro vás nakupování zábavou). Nebo jedou z práce domů, nebo na pivo, do kavárny. Pár chlapíků mezitím tvrdě pracuje, aby ostatní lidé ráno mohli zase sednout do tramvají a rozjet se po celém městě. Tohle je příběh street fotografie Honzy Fučíka. Moc pěkné!

A ještě jeden příběh, shodou okolností také z MHD. Kateřina Chlupáčková do naší soutěže JSEM | Fotka měsíce Nikonblogu poslala snímek lakonicky nazvaný V metru.

Kateřina Chlupáčková, V metru

Podobně jako vítěz dubnového kola Tibor Cibira, pracuje i Kateřina Chlupáčková s dlouhým časem závěrky, který na tomto snímku vykouzlil – opět jako u Tibora – neidentifikovatelné bytosti, redukované pouze do rozmazaných bot s částí holení. Které někam směřují. Kam jedou metrem? Domů? Do práce? Na rande? Na pivo? Tyto otázky ke street fotografii neodmyslitelně patří a Kateřina Chlupáčková je do svojí fotografie zanesla naprosto přirozeně…

Lásku…

Květen čili máj je lásky čas. A v květnu se také tradičně koná nejvíce svateb – takže téma pro tento měsíc je jasné: Svatební fotografie. Je k tomu třeba ještě něco dodávat? Myslím, že ne. Svatební fotografie je vcelku jasně daný žánr, který má v oblibě noho fotografů. Takže se ukažte, těšíme se na vaše fotografie!

Svoje snímky jako obvykle nahrávejte do skupiny JSEM | Fotka měsíce Nikonblogu na Flicru, a nezapomeňte je označit tagem nikonblog_05_2017.

Autor či autorka nejlepší svatební fotografie získá hrnek Nikon ze speciální výroční edice ke 100. výročí založení společnosti.